S mým mně velmi blízkým přítelem v poslední době často otevíráme otázku zamilování. Ne snad, že by mě to téma tolik naplňovalo, nahlížím na něj z dálky a možná až úzkoprse, ale právě díky tomu jsem tím tématem o to víc fascinován. Vždyť asketický pohled na lásku člověka s příkořím deziluze musí mít hodnotu daleko vyšší než obyčejné „Ach, chybí mi!“,
Jak se člověk může zamilovat?
Je to vědní disciplína, která se dotýká mnoha oborů. Moje hypotézy však stavím na principech forenzní pocitologie. Nádherný pocit zamotání myšlenek, které mnozí nazývají zamilováním či zakoukáním se rodí z bolesti podobně jako fénix z popela. Vychází totiž z nejistoty, možného zranění či pochyb o sobě samém. Silná láska nikdy nevzniká z absolutní jistoty.
Jistý člověk = spokojený člověk.
- Pokud byste si přáli, aby objekt touhy opětoval kouzelné pouto lásky… musí nejdříve trpět, musí cítit bolest.
- Pokud je nabídnuto příliš mnoho lásky jistému člověku, tak je obecně přijata velmi snadno. Jako by to byla malá pozornost v podobě čokolády. Tu rychle zbaští a možná vám někdy daruje jinou čokoládu zpátky. Aby se vyrovnaly dluhy. Tím to ale hasne, žádná návštěva Karlíkovy továrny na čokoládu se nekoná. Žádné bujaré oslavy či snad motýli v břiše.
- Pokud má být láska opětována, nesmí být milenec prvoplánovým dárcem. Lásku nelze nabízet „hej, tady je moje láska k tobě, dej si kolik chceš“. Snad bychom si spíše přáli, aby byla naše láska skutečně vychutnána. Aby si tu pomyslnou čokoládu matlali po obličeji a tvrdili, že to je eufórie! Že se jedná o nejlepší čokoládu, co kdy v životě měli! No není to krásný pocit? Takhle by chtěl nejspíš každý, aby bylo nakládáno s láskou, kterou někomu věnuje.
Takže co s tím? Lásku určitě nabídnout můžeme, vždyť taková nabídka je krásná. Kdo by čekal, že se mu za to musí něco vrátit, měl by si přečíst článek „Láska je mrtvá, ať žije hollywood!“. Řekněme ale, že chceme sdílet onen krásný pocit s další osobou. Že chceme, aby bylo s naší láskou nakládáno jako s nejvzácnějšími drahokamy.
Dokud nebude příjemce o naší lásku stát, ba dokonce o ní nebude žadonit… – neměl by k ní mít přístup jako k rautu ve formě all you can eat. Protože dokud se neprobudí chtíč, nelze ani očekávat, že se z naší lásky bude někdy někdo radovat. Vždyť přeci z domácích úkolů jsme se ve škole taky nikdo neradoval, nebo ne? Základem je tedy regulace.
Na kolik má kdo otevřený kohoutek svého láskovodu?
Ano, lze namítnout, že ve vážném vztahu by měly být láskovody otevřeny na plno. Ve vážných vztazích funguje důvěra a lze aplikovat principu tzv. lásky bez hranic. Ale tak to v začátcích vztahu opravdu nefunguje. S láskou je potřeba být velmi obezřetný. Popustit někomu kohoutek lásky je velmi choulostivá disciplína, která častěji než „happy endem“ končí zlomeným srdíčkem.
Základ této hypotézy zní, pospíchej pomalu! Protože jak pomalu se druhému člověku otevíráme, tak i on může pomalu pocítit velmi důležité elementy zamilování. Bolest, stesk …. – a pak si té lásky i o to víc vážit!
Jak tedy nabídnout lásku tak, aby si jí příjemce dokázal vážit? Jak někoho přimět, aby naší lásku opětoval? Jak někoho nechat dobrovolně se rozhodnout, že by naší lásku opětovat chtěl? Jak někoho nechat zamilovat – poblouznit – zbláznit..?
Citlivý dotek na správném místě. Probuzení bolesti v podobě připomenutí již zapomenutých mladických ideálů. Poukázání na dávno zapomenuté zranění, které se rychle ztrácí mezi řádky běžné konverzace. Zasetí semínek v podobě narážek, náznaků a snad i hloupých vtipů.
Proč by měl kdokoliv takovou bolest působit? No protože naše kořist musí pocítit, kolik ztrácí tím, že tráví čas někde jinde s někým jiným. Musí pochopit, že jak žijeme my, je mnohem blíže jeho ideálům, než to, jak žil do teď.
Vytvořil se prostor z bolesti, který je tak velký, jak je velká nespokojenost se svým současným životem. Prostor, který se nabízí zaplnit něčím krásným: velkou vášní, zamilováním, ztracením hlavy pro toho druhého – tedy láskou. Tato mírná destabilizace spokojeného člověka přiměje nad námi uvažovat trochu jinak než jako nad obyčejnou čokoládou. Vždyť je přeci jasné, že když bude žít život s námi, tak bude jeho život naplněný a šťastný.
Pokud jsme dobří lidé a je jisté, že ze své podstaty jsme! Tak je snad adekvátní očekávat, že přitáhneme do svých životů další dobré lidi, kteří ho s námi budou chtít na té naší dobromyslné cestě sdílet. A právě tehdy se to stane.
Tehdy se do nás může náš objekt touhy zamilovat, protože v tu chvíli nad námi nepřemýšlí jako nad osobou poskytující pozornost, v tu chvíli jsme totiž objekt touhy, který umí nabídnout TU pozornost, kterou nenabídne někdo jiný. Jakmile začne být naše láska vnímána spíše než čokoláda jako vstupenka do lunaparku, můžeme se těšit spoustě adrenalinovým zážitkům, které umí nabídnout jen kolotoč zamilování.
Pozornost totiž umí nabídnout každý, ale prostor pro vzplanutí lásky jen opravdoví milenci.