Proč se všichni ženeme za štěstím? Už chceme být šťastní, už chceme poznat svou milou – jen samé UŽ.
V každodenním ruchu se občas jen zastavím a sleduji okolí. Jak se každý žene dopředu. Nejvíce kontrast tohoto jevu vnímám na svém oblíbeném místě – Bránické vyhlídce, jednom z mých nejoblíbenějších míst. Každý na Jižní spojce brousí plynem díru do podlahy, předjíždí, troubí. Už aby tam byl! Už aby byl s rodinou, na večeři, aby stihl business meeting. Každý spěchá, aby si urval kousek svého štěstí pro sebe.
Přitom je to tak snadné.
V mé oblíbené knize Báječná léta pod psa od českého autora Michala Wievegha mám jednu zvlášť oblíbenou pasáž:
„Všechno se to odehrálo ve strašlivém a pro Kvida tehdy nevysvětlitelném spěchu. Když byli doma, pospíchal dědeček, aby už byl na fotbale; ještě před poločasem už ale chvátal do ochozu pro buřty, ještě je ani nedojedli a hnali nazpět, aby jim nikdo nezasedl místo – a dvacet minut před koncem zápasu se drali skrze nadávající diváky domů. Dědeček spěchal na ryby a spěchal z ryb, spěchal do práce a z práce, do hospody a z hospody. Sotva někam přišel, cosi ho hnalo jinam. Kvidovi dlouho trvalo, než pochopil důvod onoho vnitřního neklidu: Jeho dědeček spěchal, aby už měl ten zkurvenej život za sebou.“
Když jsem byl malý, hrozně jsem si přál, abych už byl velký a mohl si dělat vše, co chci. Teď velký jsem a ta svoboda není taková, jakou jsem si jí představoval v pěti. Chtěl jsem vyrůst, abych měl volnost. Abych mohl být se svými kamarády. Abych si já sám mohl říct, kolik času můžu hrát na Playstationu nebo kolik hodin je rozumné být u počítače. Když vyrostete, zjistíte, že se vlastně nic nezměnilo. Jen roli rodičů vystřídají peníze či šéf. Kamarádi dopadnou stejně a vy pak přemýšlíte, jak to dětství bylo vlastně fajn :-).
Kdybych tohle věděl v pěti, nechtěl bych vyrůst. Dnes bych chtěl zastavit čas a vrátit se tam. Ale to nejde. Čím dříve si uvědomíme, že život utíká, tím dříve nám dojde, že co beží neuteče. Zastavte se každý den na moment a prociťte ten shon. Zasmějte se a třeba někomu pomozte. Někdo si to uvědomí až v momentě, kdy hledí smrti do tváře. Máme jedinečnou šanci se teď zastavit a zrekapitulovat si hodnoty. Nikdo nechce pracovat 24/7. Každý máme i jiné priority: přátelé, rodiny, kolegy z práce, své každodenní okolí. Až příště potkáte sousedku ve výtahu, zkuste se jí zeptat, jak se dneska měla.
Nejúspěšnější investoři totiž v životě neinvestují do nápadů, ale do lidí. Zkuste to také, nikdy totiž nevíte, kdy vám přijde dividenda, co vám zachrání krk. 🙂