Jak se hledá jehla v kupce sena? Nehledá! Nebo alespoň já jí nehledám. A tenhle článek je pro mě do budoucna důležitou připomínkou tohoto vznešeného postoje. Proč?
Protože zatímco ztrácíme čas hledáním, život utíká.
Mám za sebou dva roky úspěšného zamilovávání i zakoukávání… a mohu konstatovat, že mám ze sebe radost. Za ty dva roky jsem stihl mnoho. Od ovládnutí procesu zamilování (čti: Princip zamilování) až k postupnému odnaučení těchto (z dnešní perspektivy toxických) vzorců. Věřím, že člověk si do života přitahuje pouze to, čím je on sám. A princip zamilování je jen sled mířených akcí k vyvolání chtěných reakcí. Na jisté (=spokojené) lidi tyto techniky nefungují. A já za ty dva roky pochopil, že rozbíjet lidi, abych je mohl poté spravit, ze mě vždy udělá pouze jejich terapeuta. A že jakmile budou zase zdraví, vrátí mi zpět mojí vlastní medicínu – totiž bolest. Proto princip zamilování neslouží k budování zdravých vztahů – slouží výborně k budování toxických vazeb a ty jsou mi při budování harmonie k ničemu.
Proč mám tedy ze sebe radost? Své poslední románky mohu konečně nazývat čistými. Narozdíl od těch předchozích (pseudo) románků jsem totiž nepřekračoval žádné hranice. Byl jsem tam vždy ve své roli, cítil jsem se v ní komfortně, komunikoval své potřeby a otevřeně vnímal všechny příchozí akce. Kdybych někdy měl dceru a ta chodila s takovým chlapcem – jakou bych z nich měl radost.
Už jste slyšeli o poučce „bring the best of you to the table“? Stále to mám před očima, vidím to na každém rohu. Prý že se jedná o funkční strategii, jak si hledat toho správného partnera. Takového, se kterým by stálo za to vytvořit pevný vztah. Už se o to pokouším nějaký ten pátek – je to fuška! Oproti předchozí perspektivě to totiž zcela změnilo pravidla hry. Přinášet vždy to nejlepší ke stolu znamená, že se zbavujete kontroly nad celým procesem, kdy Vám protějšek podlehne a zamiluje se.
Bohužel, nejrychleji rostoucí inflací není ta, kterou známe z ekonomie, ale ta týkající se lidského komfortu a očekávání. A proto, jakmile si člověk jednou zvykne na to, že něco umí, je těžké vylézt zpátky na stromy a začít po nich skákat. Co mi ale zbylo. Chytil jsem se za nos, spolknul své ego a učím se vše od začátku. Opět schytávat ty rány, kterým jsem se už dokázal dávno vyvarovat. Slézám z těch stromů dolů a učím se chodit po dvou, vzpřímeně, držet balanc. Občas si šlápnu na tkaničku a hodím tlamu – rozbiju si nos. Učí mě to píli a trpělivosti. Učím se spolknout své ego a smiřuji se s tím, že ze světa lásky stále vlastně skoro nic nevím.
Totiž, tahle hra je pro opravdové hráče. Je to gamble a já do něj jdu s otevřeným srdcem. Připravený, že si tu hubu ještě třeba 100x rozbiju. Vstanu, oklepu se a budu kráčet dál: držet balanc, směr a hlavu vzpřímenou. Je to možná klišé, že si do života přitáhnete to, co vyzařujete. Protože věřím v magnetickou sílu, beru si s sebou magnet a kráčím s ním. Věřím, že se mi ta jehla přece jen připlete do cesty.
A při té cestě toho potkávám mnohem víc. Občas uvěřím iluzi, že už možná – konečně! A tak se o ni starám, jako by to byla květina. Moje nejdražší kamarádka mi totiž jednou řekla jednu moc velkou pravdu a já se jí držím.
„Ženy jsou jako květiny. Vedle správného muže vykvetou, u jiného uschnou.“
O každý vztah je potřeba pečovat, zalévat jej. A i když to občas může vypadat, že u souseda je zahrada barevnější a trávník zelenější, pravda je taková, že to funguje jen tam, kde pravidelně a poctivě zaléváte. Tak jako správný zahradník, než mám o své květině jasno, také zalévám.
Zatím nerozumím úplně všemu a tu hubu jsem si za poslední rok stihl rozbít pouze dvakrát. Na konci každého takového románku cítím velké vnitřní selhání – nikoliv však z toho, že bych se choval nepřístojně. To ne. Na svůj čestný přístup jsem hrdý. Cítím selhání před sebou samým. Že pro někoho nejsem dost dobrý. Že se do mě nezamilovala, že snad nepřeskočila jiskra. Povzdechnu si s vědomím, že v tom jsem kdysi exceloval. A přesně toto dilema mi poskytlo námět pro tenhle článek. Protože se nad tím zamýšlím:
Znamená to, že když dívka nedokáže ocenit mojí upřímnost a čiré úmysly (a to, co přináším ke stolu), že pro mě není dostatečně dobrá? Spočívá ta chyba v tom, že takhle se lidé do sebe nezamilovávají? A nebo člověk, kterému nabízím to nejlepší ze sebe, nemá stejné hodnoty jako já a proto to neopětuje?
Mnoho lidí vyhledává ve vztazích trápení (…aby je někdo trápil). Vyhledávají takoví partneři jen takové protějšky, které mohou trápit nazpět? Nebo chtějí být sami trápeni? Pro někoho totiž asi může znamenat „bring the best to the table“, že to „the best“ je to trápení. A ten správný recept je, že to trápení mu bude někdo opětovat a je to pro něj „the best“. Znamená to, že když mě tito lidé odmítají, že na mě někde čeká někdo, kdo mě trápit chtít nebude? Že ocení mou upřímnost a čiré úmysly? Proč většina lidí má tendenci se trápit?
Ptám se opravdu jen rétoricky. A tak pokračuji ve studiu nejkrásnější vědy – lásky.